Připravte se na příchod jara

Zatímco pod horami se ještě bělejí zbytky sněhu a země je místy stále zamrzlá, sluneční plány nížin jsou již obsypány květem jarního šafránu. Před námi všemi však slábnoucí zima odhaluje stejnou výzvu. Třeba dát do pořádku dvůr a okrasnou část zahrady, aby jaro mohla přijít v plné síle.

Právě pro mozaiku těchto drobných prací padne vhod slunečný víkend, který s sebou přinese bezvětří. Hřející slunce nás pobízí odložit svetr na příčku starého žebříku a vyhřát si ztuhlá záda v jeho mocných paprscích. Bez ohledu na to, zda se pouštíme do obnovy plotu, nebo shrabujeme listí přikrčené ve spárách a koutech.

Pryč se vzpomínkami na podzim
Co má společného plst odumřelých stébel v trávníku a listí napadané pod živým plotem? Obojí splnily poslání už loni a pro letošní rok s nimi máme nové záměry. Chceme je přeměnit na přírodní hnojivo. Přestože by to příroda dokázala i přímo na místě, našim dvorům chybí pestrost života, aby to fungovalo správně.

A právě to je úkol pro hrábě všech druhů. Ty, které mají namísto zubů nožíky ak tomu ještě dvě kolečka na odlehčení, dokážou s trávníkem zázraky. Proříznou plsť, která dusí svojí hustotou zem, zpřetrhají kolonie mechu a podráždí trsy trávy natolik, že dostanou chuť k rozrůstání do šířky. Jakoby si chtěli rány zacelit tím, že narostou mocněji.

Švédské hrábě s dlouhými pružnými dráty jsou zase mistry ve vyčesávání. Vytáhnou z trávníku veškerý nařezaný nepořádek a spolu s ním i listy, stébla spálená plísní a nepořádek, který se ze střechy sesypával po celou zimu spolu se zamrzlým sněhem.

A samozřejmě, jsou zde i hrábě obyčejné, s pevnými kovovými zuby. Ty se celou svou silou zanoří do kypré země v okrasných záhonech, aby z nich vytáhly mrtvé byle loňské pýchy, která kvetla od jara do podzimu.

Zatímco na jednom konci dvora se kopí všechna tato mrtvá šeď, pohled na uklizený dvůr odhaluje čisté struktury svěžího jara. Jako by tento flíček země kdosi pročesal velkým hřebenem, aby bylo vše ustrojeno a tvořilo kontrast svěží zeleně a zemité barvy hlíny.

Kompost na střídačce
Naše dvory jsou příliš malé na to, abychom v nich kopili na hnojištích zahradní odpad. Ten loňský je už nadobro rozložen a patří do pytlů až do chvíle, kdy přijde čas jeho užitku. Sítem dělíme jemný kompost s vůní lesa od hrubých zbytků a igelitový pytel se plní jeden za druhým hmotou, která nemá daleko od rašeliny nebo lesní hrabanky. Přestože už dnes víme, že podpoří naše záhony v květu, zatím ještě nepřišel jejich čas. Poputují do zahradního domku.

Díky tomu je kompostér opět prázdný a můžeme do něj navršit vše, co jsme nahrabali ve dvoře a zahradě. Hrabáním však jarní úklid nekončí. Stále jsou zde ovocné stromky, zátiší z keřů či nízký živý plot, který cloní pohledy sousedů, aby nám dopřál trochu soukromí. Všechny je třeba postříhat dříve, než se začnou nalévat rujnou mízou jara. Jarnímu střihu však neuniknou ani ozdobné, vysoké trávy, jejichž stébla se tyčila ze sněhové peřiny.

Aby z toho opět nebyla spousta, která bude překážet, pomůže drtič zahradního odpadu. Náš vlastní, společný patřící celé obci, ba možná iz půjčovny. Má disk s dvojicí nožů, které nasekají veškerý pevný materiál na drobnou řezanku. Během minut se spousta větví mění na malou bedýnku jemných plátků dřeviny. I ty poputují do kompostéru, aby později dělaly společnost posečené trávě.

Se štětcem v ruce
Dřeviny jsou ustrojené, země je vyčesaná, ale pořád to není ono. Staré betonové zídky vypadají jako na rumech hradiště a dřevěný plot také nepřekypuje svěžestí. Než si na ně začnou na jarních vycházkách ukazovat prstem sousedé, s nevelkým úsilím mohou vypadat tak, jak se patří.

Svítivě bílý, šedavý nebo modrý – všechny tři odstíny svědčí betonovou zídkou, na kterých nás zunovaly barvy mechu, lišejníku a řas. Tu bílou mu dokáže propůjčit vápenný hydrát – neboli hašené vápno vydělané ve vodě. Každý tah štětce za sebou zanechává bělavou stopu, která na slunci získává na své síle. Pilíře, sloupy, opěrné zídky či lem předzahrádky svítí čistotou, která ladí s barvami přírody.

Šedé tóny vykouzlíme, pokud ve vodě rozmícháme Unimalt. Tato směs cementu a vápna po vyschnutí připomíná barvu čerstvého betonu. Vyhlazuje staré zrno a póry, aby zídky vypadaly tak, jako by je jen předevčírem kdosi postavil. Při takovém natírání se zabaví i děti. Není zde žádná zodpovědnost, nežádá se umění napojování tahů, vše vypadá přirozeně. Jaká to příjemná kratochvíle.

Ve venkovských dvorech však často vídat i barvy modré. I tentokrát patří do vody hašené vápno, avšak vedle něj i modrá skalice. Vznikne tak „běláska“, která oživí sokl staré kamenné stodoly nebo průčelí podstěnku.

Všechny tři jsou úzce spjaty s přírodou a všechny mají něco společného. Svým působením dokáží na rok či dva zastavit růst mechů, lišejníků a řas. Jsou jako krém proti vráskám, který udrží betony fit.

Olejová lazura na kráse netratí
Pokud je třeba vynovit dřevěný plot, branku, obelisk pro hrachor a filagorii, ve výhodě jsou ti, kteří se nenechali zlákat vidinou silnovrstvé lazury, jak to vidíme na celém našem venkově. Trend, který vznikl z nevědomosti, přináší více trápení než radosti.

Dřevo napuštěné olejovou lazurou hravě osvěžíme během minut. Bez jakékoli přípravy, byť zašedlé, rozpraskané či zamazané blátem jen napustíme novou vrstvičkou nátěru. Zatímco olej obnoví odolnost dřeva vůči vodě a slunci, přimíchaný pigment opět osvěží barvy, které vybledly léty.

Je to údržba, která funguje spolehlivě a nic se nestane, když ji na rok, dva či pět vypustíme. Nepřináší žádné povinnosti, pouze radost. Nic se neloupe, nic nezahnívá, vše odolává času.

Ptačí budky je třeba vyčistit
Přestože ruch na krmítkách utichá, přece jen jaro přináší nové divadlo. Pozná ho každý, kdo se zatajeným dechem sleduje dovádění sýkorek. Zimní výstražný sípání se mění na jarní trilkování a na větvích dřevin začíná být rušno. To se však jen samečci předvádějí samičkám dříve, než začnou se svými rivaly bojovat o teritoria.

Právě teď je třeba vyčistit všechny hnízdní budky a pokud staré dosloužily, ptají se nahradit novými. Přestože mají ptáčata úžasný smysl pro vyplétání hnízd v dutinách, na rozsochách větví či v houští pod keři, přece jen jejich příroda nenaučila uklízet. A tak se každý rok hromadí nová výstelka na staré a budka je stále menší.

Čištění je však dobrodružnější práce, než byste si mysleli. Pokud vás přepadne houf drobných parazitů, které číhají na ptáčata, jako by se vám lidská kůže změnila na zablešený psí kožich. Jedna sprcha to sice vyřeší, zážitek je to však k nezapomenutí. Možná i proto ti zkušenější čistí budky v zimě, kdy život dřímá pod mrazivou nocí.

Nezapomínejte na chodníčky
Betonovou kostkou vsazenou v trávě nepohne ani mráz, ani blátivé jaro. Jemnější chodníčky z přírodních materiálů však vždy po zimě ptají drobnou údržbu. Na svahu se možná svalilo několik kamenů tvořících lem, u záhonu s azalkami se mohla na chodníku nadobro namrvit kůra, která ještě v minulém létě voněla svěží pryskyřicí. Rovněž skončila i řezaná sláma a pilinové zákoutí, na kterém přinesené polštáře mechu plnily při večerním posedávání roli měkké matrace.

Toto vše žádá doplnění, výměnu či drobné opravy. Nestojí mnoho, pomáhají však odvrátit větší škody. Mnohem snadněji se zaplatí díra na koleně než se ušijí nové kalhoty. A právě tak je to is chodníčky. Když si vzpomenete, kolik práce dalo jejich vytyčení, vyhloubení a olemování, určitě to nechcete absolvovat ještě jednou.

A při opravě chodníčků jsme už jen na skok od skalky, která by se mohla také blýsknout krásami slovenských vrcholků. Pokud nemá za sebou desítky let zapěstování, každé jaro je na ní co opravovat. Na jedné straně se sype kamení, na druhé se ukázalo, že tato skalní růže je přece jen pro slovenské klima příliš citlivá a jinde se protlačuje mezi spáry plevel, který objevil nový, neobsazený nános zeminy.

Přestože je na skalce všechno v moci přírody, lidská ruka musí opravit to, při čem pochybila. Protože skalka se nebuduje podle knížek, ale žije si svým vlastním životem, který je ochoten přijmout vodítko.

Hadice do dvora a pletivo do zárubní
Vláha, která se nahromadila v půdě vystačí ještě na dva měsíce, aniž by kterékoli ze zákoutí toužilo po osvěžení ze záhadné hadice. To však neplatí pro letničky, které budeme již za chvíli v našich teplejších končinách vysazovat do truhlíků a volné země. Než začne kult chození s krhličkou či tahání hadice po zemi, vše je třeba si připravit.

Snést hadici z půjda, najít si čas opravit všechny ty spojky, které už od minulého podzimu při každém polévání tekly. K tomu je třeba napustit vodou závlahovou větev s vodovodním kohoutkem v zahradě a pokud jsme na podzim vše pečlivě ovíjeli pytlovinou, vše je třeba stáhnout pryč. Po posledních mrazivých dnech už přece jen hrozby pominuly a komfort vody ve dvoře patří k jeho užívání.

Ti, kdo se věnují pracím ve staré letní kuchyni, zahradním domku nebo v podsíni vědí, jak nepříjemný umí být rozblázněný hmyz v době jeho jarního rojení. Možná i proto sjíždějí z půdy s hadicí v jedné ruce a sítovými dveřmi s jemným pletivem v druhé. Opět patří na panty zárubně, aby vytvořily clonu.

Nezapomeňte překontrolovat stříšky
Drobné zahradní stavby zvyknou právě v časném jaru ukázat, jaké škody na nich napáchala zimní sněhová pokrývka. Obzvlášť v případě, pokud jsme je pokryli asfaltovým šindelem. Pod náporem ledu z něj odchází nejen kamenivo, ale u podtékající vody ho přizvedá i mráz. Tehdy se otevře cestička pro zatékání vody do dřevěné konstrukce, která začne nepozorovaně zahnívat. Pokud zmeškáme ten správný moment na opravu, někdy může být už pozdě.

Někteří vidíme na takové stříšky z pochodí svého domu, jiní musíme vystoupit na příčky žebříku, abychom se o celistvosti asfaltového deštníku přesvědčili sami. Nic na to, že polovina drobného kameniva je už pryč a vzor není tak pěkný jako v den montáže. Důležité je, aby na malém sklonu stříšky asfaltové šablony neodstávaly, ale těsně přiléhaly jedna na druhou. Drobné nedostatky lze opravit bitumenovým tmelem, pokud je krytina křehká a začíná praskat, je správný čas objednat si novou.